Moje cesta k domorodému kmeni Kogi začala jednou otázkou. Je možné někde tady na Zemi jednoduše a spokojeně žít? Moje putování v Kolumbii trvalo tři měsíce v roce 2011. Od té doby jsem na cestě s domorodci všude a pořád. Oni žijí v severní Kolumbii, v horách Sierra Nevada. Říkají, že je to srdce světa a ví, co tím myslí.

My žijeme v srdci Evropy. Víme, co to znamená, když to někdy vyslovíme?

Od začátku letošního roku myslím na to, jak poděkovat domorodým lidem za jejich přítomnost v mém životě. Za podporu, kterou od nich dostávám pokaždé, když pracuji s lidmi, se zemí a se sebou. 

Moje letošní cesta k jaguářím lidem byla od začátku vytvořená ve snu.

"Co děláš se svojí energií?" zeptal se mě můj průvodce. "Živím jí svůj sen, který teď právě prožívám" řekla jsem mu. "A nemáš strach?" byla jeho další otázka. Vyprávěl mi, jak se lidi vydávají bezhlavě do hor s touhou setkat se s lidmi KOGI. Většina z nich se vrátí s neúspěchem a zdravotními problémy. Několik lidí se nevrátilo vůbec. Tolik chtěli, ale nešlo to. Oni to ale nepochopili a bojovali s horou. 

"Já cítím spíš touhu než strach" řekla jsem mu. "Nemám žádný plán, žádný program. Jenom touhu jim poděkovat a poprosit je o prohloubení našeho spojení. Vezu taky otázky a pozvání od našich lidí. Chci je požádat, aby mě učili. Aby přijeli k nám. Vydáš se na tuhle cestu do neznáma se mnou?"

"Tak jestli to nebudeš tlačit a nebudeš ode mne chtít, abych dělal něco, co necítím, tak se na tuhle pouť vydám s tebou" řekl můj průvodce Itamar.

Žádná očekávání. Všechno je možné a nic není problém. To byla základní pravidla společné cesty. První týden mě učil chodit bosky v horách. Mezi hady, pavouky a oblaky komárů. Sázeli jsme stromy a každý večer jsme spolu s dalšími lidmi promlouvali u ceremoniálního ohně. Nechápala jsem jak, ale začala jsem rozumět a mluvit španělsky. "S tebou je to jiné" řekl mi jednou Itamar. Dá se s tebou mluvit beze slov." 

Na rovnodennost jsme spolu zažili rituál, který se nám oběma zdál dávno před tím, než jsem se do Kolumbie vydala. A potom ... mě začal učit chodit mou vnitřní krajinou, mezi strachy a bolestí. Bez her a bez ochrany. Naostro. Když jsem nabrala sílu a uvědomila jsem si, že Itamar vnímá všechno, co prožívám a přesto je pořád se mnou, něco ve mně povolilo a já jsem se před ním přestala snažit schovat.

A pak si pro nás Kogi přišli. Nejdřív Hawa - matka rodiny a zároveň učitelka a léčitelka. Předala jsem jí dárek z ženského kruhu na podporu přirozených porodů. A ona mě pozvala k nim domů. Druhý den přišli celá rodina. Mamo Pedro mě začal připravovat na práci s nimi v horách. Nejdřív mě upozornil, že musím pustit všechny svoje zbývající strachy. Poprosila jsem ho, aby mi pomohl si je uvědomit.  Od té chvíle jsem se ocitla v jejich vědomí a zažívala jsem jejich přítomnost bez ohledu na to, jestli jsem byla s nimi nebo ne. Uvědomila jsem si, že pravdivost je schopnost se otevřít druhému člověku a nechat ho, aby mě viděl takovou, jaká jsem.

Cesta do hor byla hlubokým a náročným procesem, kdy jsem prožila vlastní porod. Saja a Mamo mě pak očistili, oblíkli a provedli noční ceremonií, při které mě přijali do svého kmene. Od té chvíle jsem v učení beze slov. 

Řekli mi, že tahle moje návštěva byla jako přijímací řízení do učení. Vzali mě a mám se k nim vrátit na několik měsíců jakmile budu připravená. Řekli mi, že nejdříve chtějí pracovat se mnou. Potom by rádi poslali svého zástupce do naší země. 

Vezu mnoho odpovědí na naše otázky. Vzkazují nám všem, že potřebujeme nejdříve pochopit léčivé síly Země a její moudrost.

 

 


Indigenous Nature
ženské kruhy, poutě, semináře pro páry