Nemusím, ale chci

Monika Michaelová (42), facilitátorka ženských kruhů a průvodkyně Školy přírodní moudrosti

Jdu na setkání s týmem časopisu Žena a život. Byla jsem pozvána ženou, kterou jsem předtím viděla jen jednou. Přišla na přednášku „Co nám vzkazují indigenous“  v pražském Červeném stanu. V tomto setkání jsme s mým mužem sdíleli naše chápání toho, co jsme prožili s domorodými lidmi v různých částech světa a jak vnímáme život „domorodců u nás“. Ptali jsme se, co je přáním žen, co by jim přineslo víc štěstí do života. Všechny odpovědi se týkaly mužů.

V hotelu, kde se koná rozhovor a focení, se cítím trochu nesvá, ale brzo se adaptuju a vychutnávám si docela dobrou kávu. Novinářka Lída mi vysvětluje, že připravují pro své čtenářky článek o tom, jak čtyři různé ženy, které pracují se ženami, vlastně udržují svůj život tak, aby se nestaly klientkami samy sobě. Pokládá mi první otázku: „S jakými problémy za vámi ženy chodí nejčastěji?“ Dívám se na ni a musím se smát. Před zhruba sedmi lety jsem měla za úkol formulovat ve svém výcviku pro terapeuty „Práce se sexualitou“, co přináší lidem tantra. Tenkrát jsem napsala větu: „Terapie hledá problémy, tantra hledá potěšení.“ Díváme se s Lídou na sebe a ona říká: „Tohle rozbíjí koncept práce s problémy.“ Ano, pomyslím si a přemýšlím,  jak tohle doplnit, aby odpověď byla víc konkrétní. Tantra pro mě osobně není to, co se v seminářích primárně děje. Tantra je stav bytí, ve kterém prožíváme blaženost jako poznání pravdy. Musím říct, že to byl nádherný pocit, když se mi to povedlo poprvé. Potkat sama sebe.

Vždycky mě zajímalo jak tyhle vznešené nauky a prastaré duchovní praxe lze praktikovat v běžném současném životě a co dobrého to může člověku přinést. Strávila jsem proto dost času s různými domorodými kmeny a poznala jsem, že to, co jsem tady roky hledala v seminářích tantry, šamanismu, konstelací a studiem terapie, oni přirozeně žijí.

Na loňské konferenci WILD 10 proběhlo první významné setkání domorodých obyvatel naší Země s politiky, ekology, vědci a environmentálními aktivisty. Došli k závěru, že cesta k udržení života na naší planetě je v rukou každého jednotlivce. Je to na nás, jak dokážeme tvořit a udržovat rovnováhu.

Domorodci „indigenous“ jsou lidé, kteří znají svoje tradice, jsou spojení s svými lidmi a svým místem. Příroda je pro ně domov. Zároveň vystudovali naše školy a vnímají, že je možné udržet ekosystémy, ale skutečná výzva je v proměně ego-systémů.  

Vědí, proč je důležité žít v souladu s cykly v přírodě a to i pokud jde o sexualitu. Pro kmen Kogi žijící na severu Kolumbie je fyzické milování pouze jedním z mnoha způsobů, jak prožívat lásku. Věnují se péči o rovnováhu v prostředí, kde žijí a prostoru k regeneraci a nabírání sil. Na své cestě s nimi jsem pochopila jak se uvolnit, dýchat a všímat si, že příroda, její pravidla a cykly neznamenají omezení, ale naopak moudrost, jak získat a udržovat vše, co potřebujeme. Dřív to pro mě byla jen prázdná fráze, ale mám štěstí, že toto sama zažívám a to je vnímáno jako inspirace i povzbuzení pro další ženy, které za námi jezdí.

Na řadu přichází focení, kdy ze mě tým profesionálek dělá krásnou ženu. „Já se cítím krásná, miluju svoje šaty a šperky“, říkám. Vysvětlují mi, že líčení a jejich oblečení je důležité pro nafocení těch správných fotek. Postupně vzájemně nacházíme něco jako spojenectví a užíváme si naší rozdílnosti, cítím se respektovaná a těší mě převlíknout se do něčeho jiného. Vstupuju se svým vnímáním vlastní krásy do téhle hry a ...vlastně si docela užívám, když kráčím na vysokých podpadcích daleko za hranice vlastního komfortu!!!! Díváme se s Lídou z okna na magistrálu s nekonečným provozem. Tohle je, co jsme vytvořili, abychom udělali život víc dokonalý. „Je to pro mě v pořádku, ale ráda bych viděla v naší společnosti víc respektu k přírodnímu životu.“

Některé ženy trvají na tom, že problémy jsou důležité, já jim pravidelně dávám prostor pro to, aby zjistily, že cesta ke spokojenému životu je v poznání toho, kdo jsou a co je jejich štěstí, které zatím neprožily. Když spolu více mluvíme, dozvídám se o jejich příbězích a nenaplněných snech, které někde v nás zůstávají jako nepochopené učení života. Ano, život je náročný a mnohdy jsme v těžkých situacích. A to jsou chvíle, kdy voláme o pomoc. Nevíme si rady a právě to je chvíle, kdy se máme zastavit a místo nekonečného řešení problémů se sebou, partnerem, dětmi a společností potřebujeme pochopit moudrost našeho vlastního života a zjistit co toužíme tvořit. Pak nemáme žádný problém, žijeme svůj život jak nejlíp můžeme a to je naše odpovědnost.

To jsem pochopila sama na sobě. Když jsem byla těhotná, začala jsem hledat, kam patřím a došlo mi, že moje místo je v přírodě. Znovu jsem se se dívala na stromy a rostliny kolem sebe, viděla jsem les jinak, než při běžných návštěvách. Bylo pro mě úžasně nabíjející objevovat přírodu, cítit její vůni a slyšet její zvuky. Postupně jsem se dostávala do stavů, kdy jsem poznala, co je skutečné a co mi jenom bere sílu. Všímala jsem si víc, jak se cítím s lidmi, v práci, v rodině a ve společnosti přátel. Po narození syna přišla velká otázka vlastní identity. Kdo jsem? Mateřství mi přineslo velké naplnění, ale nestačilo mi být jen matkou. Toužila jsem být ženou a mít své místo, svého muže a společenství. Došlo mi, že tvořivá síla ženy není v tom se něčemu přizpůsobovat proti své vůli nebo s něčím bojovat. Naopak, přijetí a moudré nakládání s ženskou silou nám dává velké možnosti, abychom mohly žít svůj sen. Když se to povede, všichni kolem nás z toho mají užitek taky. A to je něco, co se teprve začínáme učit. To je směr téměř opačný tomu, k čemu jsme byly vychovávané ve školách a v našich původních rodinách.

rozhovor vyšel v časopise Žena a život 14. ledna 2014

 

Indigenous Nature
ženské kruhy, poutě, semináře pro páry