Kolekce ŽIVÁ A MRTVÁ VODA

Sierra Nevada, únor 2015

Kolekce začíná vznikat na pouti ve španělských horách, které mi něčím...asi atmosférou.. připomínají hory Sierra Nevada v Kolumbii, kde jsem strávila tři měsíce hledáním odpovědí na moje otázky o šťastném a jednoduchém životě i o smrti a znovuzrození naší Země. Pouť je specifická. Sedíme na terásce s výhledem do údolí a Richard se mě ptá, jak cítím zemi tady v horách. Moc o tom ani neuvažuju, když říkám: Člověk přerušil svůj vztah s touhle zemí, protože je tady hodně bolesti a zrady. Týká se to rozbitého partnerství, kdy muž miluje jednu ženu, ale spí s jinou. Zraňuje to všechny tři a celé jejich rodiny jsou zraněné. Někdy se to objeví i po několika generacích, kdy je to zapomenuto. Trvá to tak dlouho, dokud muži i ženy dokáží držet svoji bolest v uzavřeném prostoru zapomnění. Tohle tady je. Je to v téhle zemi a v nás. Celá pouť trvá deset dní, ale je to jako bychom prožili několik tisíc let. Od chvíle, kdy se z partnerství stala společenská funkce, která slouží ke generování energie a životních sil, podmaněná lidskou vůlí. Je to tady. Dva zranění moudří mužové a já. Cesta k počátku a konci začíná.

Když sestupuju do nevědomí, připadám si jako když mě moudrá žena v hlubinách mojí bytosti zve k tomu, abych otevřela truhlu. Nikdy nevím dopředu, co v té truhle je. Moudrá o tom nemluví. Jenom volá a říká, pojď. Něco tady pro tebe mám. Je to dar ode mě pro tebe. Je to něco, co můžeš žít, proměnit, užít si to. Je jen na tobě, v co můj dar proměníš. Je to jako dar života. Máš ho a je jen na tobě, co s ním uděláš. Jsi svobodná.

 

Je to dárek. Tyhle naušnice od začátku chtějí k ženě, která je připravená na sestup do hloubky. Pro dar života a možnost ho žít tak, jak je libo.

 

Neuvidím tě už nikdy stejnou, říkají ptáci a ve vzduchu kolem domu jich lítá opravdu hodně. Když je pozoruju, tak se mi zdá jako když skáčou skrz průchody do téhle reality a ven z ní. Někam, kde to znají jenom oni. Neuvidím tě už nikdy stejnou, říkají a malá holka ve mně se dívá svýma zraněnýma očima. Nechápe, že už nemusí dávat všem všechno, co kdy měla. Nechápe, že ten zvyk, ta služba, do které kdysi vstoupila, je u konce. Její tělo si bude ještě nějakou dobu zvykat. Už nebude odevzdávat všechnu sílu muži. Může se jí naplnit a žít ji...svoji sílu. Může k ní muže pozvat, až bude připravená.

Malá holčička s poraněným pohledem se rozhlíží kolem sebe. Už nehledá mámu nebo babičku, tu starou ženu, jejíž duch byl s ní možná celá dlouhá staletí. Tahle holka se kouká na ptáky. A oni koukají na ni. Jde na procházku k mandlovému stromu. Je napůl mrtvý, napůl živý. Sedá si ke kořenům a najednou vidí KRÁSU.

Už vím, volá holčička a vydává se ven, volána ptačím zpěvem. Už vím, už jsem na to přišla. Já musím zemřít!!!! Volám radostně na celou stráň. Už nemusím trpět, můžu nechat zemřít v sobě tu zraněnou, nemocnou a nevyléčitelnou stařenu. Okamžitě přichází obraz mladé krásné ženy, připoutaní ke skále. Je to kněžka, čarodějka. Vojáci ji dostali a zastavili její kouzla. Vzali jí srdce. Zastavili život, aby si mohli vzít, co jim nedala. Co měla pro svoje děti. Tuhle ženu chytili a mučili dokud bojovala. S každým pokusem o osvobození nebo uzdravení žena ztrácí sílu. Vojáci její sílu chytají do složitých přístrojů. Vědí, jak s touhle ztracenou a zapomenutou ženou pracovat, aby jejich cíle udržovala živé. Naučili se to a vzali vodu řece, její sílu přesměrovali do svých koryt. Ta malá holka sedí pod stromem a všechno vidí. Už to chápe. Musí zemřít. A tak, silná a usmířená, pláče a její slzy nechávají tu mystickou ženu zemřít. KONEČNĚ.

Konec utrpení, řekla.  Její tělo se rozpadlo do tisíce křišťálových slz, které zalily horu a celé údolí. Konec úsilí a iluzí, pokračoval hlas a pronikal jako vibrace do všech buněk. Je konec. Pak se zvedla vlna vzrušení a všichni jsme mohli cítit, jak se ženská síla znovuzrodila nejdřív v rostlinách, pak v kamenech, ptácích, zajících, liškách, dalších tvorech a nakonec nás lidech. Byla všude.

 

Obrovská úleva a proměna. Místo bolesti a nekonečného utrpení je tady čistá láska. Jako voda ve studni, co už dávno vyschla. Láska, která nemá formu, ale přítomnost. Je všude, je v zemi, je ve mně. Dívá se očima srdce a mluví k mužům jako k přátelům, kteří čekali až se narodí. I love you.

 

Praha, únor 2015

Přijíždíme do mamá Prahy a já celá zářím štěstím. ŽENA, MUŽ A ZEMĚ. To je ta odpověď. Harmonie, ve které dává Země muži ženu. Žena dává muži vodu, aby se občerstvil. Muž zažehne v ženě oheň a vytvoří jí prostor, aby mohla svobodně dýchat vzduch. Idylka, která mi žene slzy do očí. Jsme v Praze, tohle je její příběh. Naše přítomnost zažehává jiskry v atmosféře Prahy i v nás na každém kroku. Radost, která teče jako právě osvobozená řeka.

Našlapuju opatrně, protože jak ubíhají dny, pozoruju, že pod tím krásnem Praha dýchá pomalu a hluboce. Peříčka dodávají lehkost a pozornost. A tak, jak jdu s touhle ptačí medicínou, vidím, jak křehká stabilita Prahy je. Je jako křehké poupě milenky, jako nově narozená bytost, která zatím neotevřela oči, aby se podívala, co stvořila. Zatím dřímá a stále sní sen života, který se rodí s ní.

Probudí se? Je dost silná? Co potřebuje? Ptám se a svolávám ženské kruhy, abychom se probraly s ní. Cítím, jak papoušci volají: radost, radost. Ta nově narozená potřebuje radost!!! Rozhlížím se, jestli je někde ve světě snu ta stará moudrá .... babička nebo máma. Ale ta tam není. Nikdy nebyla. Vzali ji vojáci a připoutali ke skále. Od té doby byly dcery jako jejich služky. Ale některé si přesto uchovaly svobodu. Ale ne živost.

Cítím jak dýchá a pláče. Její slzy prosakují zespoda na zemský povrch a zaplavují tunely a podzemní labyrint českého království.  Medicína labutí v mém srdci probouzí něhu a klid. Peříčka jsou jako pohlazení ženy, která se probouzí do nové doby. Svobodná, citlivá, milující a nekompromisní.

 

Rodí se nová kvalita ženy.

Řeky se probouzí do přirozeného toku.

  

Naušnice si můžete prohlédnout na fotkách ve fotogalerii. Pro osobní odběr nebo nahlédnutí přijďte na některé ze setkání, semiářů a ženských kruhů, které najdete v programu. 

INDIGENOUS NATURE . ŠKOLA PŘÍRODNÍ MOUDROSTI

 

„Chceš-li jít rychle, vydej se svou cestou. Chceš-li dojít daleko, pojďme spolu“ stará africká moudrost

Na další rok zůstáváme v Čechách a zveme vás ke společným cestám objevení a prohloubení přirozenosti, talentu a aktivního tvoření. Přinášíme pozvánku k individuálnímu provázení, k práci ve skupinách žen a mužů a k hlubšího poznání tvořivého potenciálu. Posouváme se od čistě spirituální praxe a poznávání sám sebe nebo sama sebe k  naplňování našich životních úkolů. To, jak tvoříme svůj život, vztahy, rodinu, společenství a společnost, ve které žijeme. Čas strávený v přírodě je nejen lékem ale v současné době velkou inspirací a učením o přirozených cyklech v nás. 

Těším se na setkání a společné putování po vnitřní i vnější krajině života.

Monika Michaelová

Indigenous Nature
ženské kruhy, poutě, semináře pro páry